Cordierit je obdařen tak silnou pozitivní energií, že ji vysílá do okolního prostoru, přispívají k:

Těžba iolitů, které leží v hlubokých vrstvách zemské kůry, mezi horninami, které se objevily v důsledku silné komprese a zahřívání, se zabývají:

• Brazílie (místní kameny jsou poměrně malé a těží se v malém množství)
• V zemích střední a severní Evropy. V Polsku se nacházejí kameny, které jsou natřeny světle fialovou barvou. Nejcennější a největší (až 12 cm v průměru) krystaly se těží v Norsku. Bavorské iolity jsou velmi světlé, tmavě fialové barvy
• Tanzanie, Srí Lanka, Indie, Barma, Namibie a Madagaskar. Odtud pocházejí nejkvalitnější fialové kameny, které se vyznačují mimořádnou průhledností a čistotou
• Rusko: ložiska nepříliš velkých (do 10 cm v průměru), ale dostatečně kvalitních šperkařských iolitů se nacházejí na Uralu, na poloostrově Kola, v Karélii, na Altaji a v Jakutsku
• Ukrajina: jsou zde malá ložiska vysoce kvalitních iolitů
• Británie
• Finsko
• Kanada
• USA
• Ve střední Asii. Iolity těžené v pamírských nalezištích se na první pohled zdají být velmi velké (o něco menší než pěst), ale po odříznutí vadných míst zůstávají kameny o objemu nejvýše 1 cm.³

Jeho krystaly vykazují pleochroismus -  z jednoho úhlu pohledu je sytě modrofialový, při pootočení kamene modrá zcela zmizí a jeví se jako šedavý až nažloutle kouřový. Třetí barva je méně nápadná, většinou bledě modrá. 

^{Ve větší či menší míře je pleochroická většina drahých kamenů s výjimkou těch, které krystalizují v krychlové soustavě. U většiny z nich je pleochroismus málo patrný a k jeho odhalení je používán jednoduchý optický přístroj, nazývaný dichroskop. S nápadným, silným pleochroismem se lze setkat zejména u některých safírů, turmalínu a nevypalovaného tanzanitu, jen zřídka je ale tak nápadný jako u cordieritu. 
Směr barev je dán orientací krystalové osy. Kameny, které mají 2 barvy se nazývají dichroické, se 3 barvami trichroické. V dobách, kdy nebyl tento jev ještě detailně prozkoumán, byl cordierit nazván dichroit, ačkoliv je ve skutečnosti trichroický.. Stojí za zmínku, že se vyskytuje i v Česku (například na Šumavě).}

BARVA

• Iolitové krystaly mají výrazný pleochroismus. Při různých směrech světelných paprsků může mít jeden a tentýž kámen jak sytou fialovou, tak žlutohnědou barvu a může být téměř bezbarvý.
• Čisté krystaly fialového kamene bez cizích nečistot jsou v přírodě extrémně vzácné. Nejčastěji těžené iolity obsahují hodně minerálních inkluzí. Červený odstín krystalů ukazuje na přítomnost mikroskopických inkluzí v nich. hematit... Krystaly obsahující částice železné rudy (nejčastěji magnetitu) začnou jiskřit. Nejcennější jsou průhledné iolity, které působí dobrodružně – vnitřním zlatým třpytem, ​​který je vlastní některým drahým kamenům.
• Iolity se nebojí zahřívání a na slunci nikdy nevyblednou, nicméně v místech, kde jsou rozptýleny mikroskopické částice zirkonů a apatitů, se na jejich povrchu mohou objevit oblasti lokálního žloutnutí. Tato vlastnost fialového kamene, dobře známá mineralogům, jim často pomáhá správně diagnostikovat.
• Tvrdost iolitu na Mohsově stupnici je 7,5 bodu.
• Povrch krystalů s nezřetelnou štěpností a ortorombickou syngonií je na lomu nerovný nebo konkávní.
• Charakteristickým znakem iolitů je přítomnost mastného skelného lesku.
• Krystaly iolitu, nejčastěji 2 až 12 cm dlouhé, jsou buď zcela průhledné, nebo průsvitné. Jejich barva, od světle modré po tmavě fialovou, je dána poměrem železa, hořčíku, křemíku, hliníku a kyslíku, které tvoří chemické složení minerálu. Barva iolitu závisí do značné míry na úhlu pohledu a způsobu řezání.
• Iolity jsou pro svou nízkou měrnou hmotnost ideálním materiálem pro šperky.

Iolity, v závislosti na jejich barvě, kvůli významnému obsahu jednoho nebo druhého chemického prvku ve složení krystalů, jsou obvykle rozděleny do následujících typů:

• «Kočičí oko»: Tyto iolity se vyznačují vnitřním zářením s duhovými odstíny a svislým bílým pruhem v samém středu. Tyto kameny jsou broušeny ve formě kabošonu.
• "Water Sapphire": kameny této odrůdy mají velmi světlou (nejčastěji modrou nebo světle fialovou) barvu, jasný skelný lesk a vysoký stupeň čistoty.
• "Inkstone" - iolit, podrobený nepříliš kvalitnímu nátisku a lakovaný ve velmi tmavé barvě.
• "Krvavý iolit": kameny této odrůdy mají téměř třešňovou barvu, díky velké příměsi ceresitu.
• Tawny Sapphire: Minerály této skupiny působí jako kočičí oko a jsou vybarveny jasně tmavě modrou barvou. 

HISTORIE A TRADICE

• jméno získal na počest francouzského geologa a důlního inženýra Pierra Cordiera, který při studiu tohoto kamene učinil důležitý objev – efekt dichroismu (to je název pro schopnost některých krystalů měnit barvu v závislosti na směr světelného paprsku)
• Název „iolit“, odvozený z řeckého slova „iol“ znamenajícího „fialový“, označuje základní a nejvíce ceněnou barvu tohoto kamene, ačkoliv barevná paleta krystalů nalezených v přírodě zahrnuje všechny odstíny modré

První zmínky o fialovém drahokamu, zvaném kámen námořníků, najdeme ve skandinávských poetických legendách o statečných Vikingech, kteří orali nejen severní moře, ale plavali i do vzdálených jižních vod. Historici, kteří se zabývali těmito legendami, nejprve navrhli, že Vikingové, kteří se vydali na plavbu, si tento tajemný kámen vzali s sebou jako talisman, ale později se ukázalo, že pro námořníky hrál roli kompasu.

• Tvůrcem neobvyklé optické čočky vyrobené z iolitu a pomáhající určit polohu slunce i za zatažených a deštivých dnů je legendární skandinávský mořeplavec a vládce Grónska Leif Ericsson the Happy (byl prvním Evropanem, který dosáhl břehů střední Amerika, pět století před Kolumbem).
• Díky jedinečné schopnosti iolitu měnit svou barvu v závislosti na úhlu, pod kterým na něj dopadá světlo, pomohlo toto primitivní navigační zařízení nejednou odvážným námořníkům, kteří se ztratili ve špatném počasí a silných bouřích, najít cestu zpět do jejich rodné břehy.
• S pomocí navigační čočky mohli za každého počasí po určení světových stran určit svou polohu v moři nebo oceánu.
• I o několik století později pomáhaly iolitové čočky navigátorům velkých námořních lodí navigovat se ve vesmíru bez ohledu na denní dobu.

V Rusku byly iolity objeveny v roce 1856 na Uralu, během expedice, které se zúčastnil ruský mineralog N.I.Koksharov. Přibližně v této době, díky úsilí geologa Pierra Cordiera, iolity, dříve považované za odrůdu ametyst, byl přidělen status nezávislého rocku.

1. Přírodní iolity jsou vysoce ceněny něžným pohlavím žijícím v Evropě a Spojeném království. Princezna Diana a Margaret, královna Dánska, nosily nádherné šperky s fialovým kamenem.
2. Největší (177 g) iolit zdobí expozici Britského muzea v Londýně.
3. Okouzlující hloubka jiskřivých krystalů iolitu, která se do jisté míry podobá bezednosti oceánských hlubin, přiměla režiséra Jamese Camerona, který natočil film „Titanic“, přemýšlet o tom, že by tento drahokam mohl být použit jako šperková vložka do slavného „Srdce“. Přívěsek oceánu. Na poslední chvíli však padla volba tanzanit vhodné velikosti.

Zajímavé vědět! Ještě ve středověku dokázal alchymista Nettesheim propojit planety sluneční soustavy s prvky a následně určit, ke které planetě (prvkům), které kameny patří.